Jak píši zde treninkově jsem si Moravský ultramaraton vyzkoušel v dubnu.
A teď už k Lomnici : jelikož nejsem žádný profiběžec a mám to do Lomnice nějakých 350 km vyrazil jsem raději o den dříve (tedy v sobotu) abych se aklimatizoval. Po příjezdu ke škole v Lomnici jsem zjistil že už tam spousta lidí je.
V okamžiku kdy prodejte branou školy se Vám otevře jiný svět. Jsou tu lidé které jste v životě neviděli (některé jsem tedy znal ze závodů abych byl přesný) a tito lidé budou na další týden Vaší rodinou.
Za tou školní branou necháte běžné starosti ze života jako placení složenek, odvoz dětí z a do školy atd , okamžitě Vám ale naskočí jiné starosti - co jíst aby se mi zítra dobře běželo, kde mám jakou oděrku a puchýř, mám si dát po večeři pivo nebo limonádu ...
no a tyto starosti a problémy začnete řešit se svojí "novou běžeckou" rodinou. Všichni lidé se kterými jsem se v průběhu celého týdne setkal byli skvělí.
Po každé etapě na Vás čekají vstřícné kuchařky a personál který poskytne to nejnutnější na to aby jste ještě chvíli přežili a došli do sprchy.
Večer pokud se poštěstí vystát frontu a neusnout při tom se dostanete do péče masérů kteří jsou milí a laskaví a aniž by se Vás ptali přesně ví kde Vás co bolí.
Tato parta masérů maká do 1 hodiny ranní pak se trochu prospí a odpoledne už je vidíte stát na občertsvovačce. Nevím kde ti lidé berou tolik sil stát několik hodin na 35 stupňovém slunci potom do rána masírovat a tak další den znovu a znovu.
Proto před touto partou hluboce smekám.
Taď pár příběhů : ( z nátečení 😀 )
Samostatnou kapitolou tohoto týdenního klání je Siegrid Eichner (*1940), žena která má na své kontě přes 2 000 maratonů a ač jí je přes 80 let je schopna běžet celý MUM. Ze soboty na neděli běžela Mistrovství Německa na 24 hodin a v neděli kdy my jsme startovali první etapu se teprve přesouvala do CZ takže se nemohla zúčastnit od první etapy a běžela s námi tedy až od 2. etapy.
Jelikož jsem nikdy takový etapový závod neběžel, čekal jsem jestli bude mít pravdu "Martin" který ještě před startem říkal že je důležité vydržet první 3 maratony pak už si tělo zvykne a je to v pohodě - teď už vím že měl naprostou pravdu - inu je vidět že MUM neběží poprvé.
Všem je jasné že ne každý běží maraton za 3:20 jako ti nejlepší. Jedna z mnoha příhod o přátelském duchu který zde v průběhu celého týdne vládne : tuším v 5té etapě si tak běžím nebo jdu (chvílemi jsem totiž nebyl schopen rozdíl mezi během a chůzí rozeznat) kolem bobulí jeřabin a říkám si možná by bylo lepší sníst ty jeřabiny a umřít abych už se tady nemusel každý den trápit.
A pak mě, který vybíhá ve skupině o hodinu dříve předbíhá někdo z top českých ultramaratonců a zakřičí na mě "pojď běžíš dobře, poběž za mnou já tě kousek potáhnu" seberu těch málo sil a zjišťuji že se vlastně dá v mém případě chvíli běžet relativně rychle 😀 ale opravdu jen pár desítek metrů, tímto tempem bych moc dlouho nevydržel.
Po chvíli mi onen chrt utíká a já si uvědomuji že už jsem ty jeřabiny přeběhl a že tedy budu muset doběhnut až do cíle abych viděl ostatní a byl zase se "svou současnou rodinou"
Ten kdo běží všech 7 maratonů má právo si v poslední etapě na poslední občerstvovačce zazvonit do "posledního kola" a je nutné na to myslet aby se člověk nemusel vracet - což bylo někým vyřčeno v autobuse cestou na 6. etapu. Přestože jsem na to myslel v počátcích 7. etapy stejně jsem se musel vracet ale jenom asi 2 kroky naštěstí jsem si to uvědomil včas. Pak už zbývá jen doběhnout poslední 5-6 km z celkových 301 km a máte to za sebou.
